Původní vesnice Graun byla vyhozena do povětří a zatopena, její obyvatelé byly vyvlastněni. Už je tomu 60 let. Od té doby mají lidé před dveřmi svých domů jezero, které je pro ně cizorodým prvkem. Portrét vesnice, která se nedokáže vyrovnat se svým podivným osudem.
Když Theresia Theiner vyprávěla příběh o Sultánovi, měla i po více než půl století od popisovaných událostí stále skelný pohled. Bernardýn Sultán byl psem v její rodině, která tehdy žila v původní vesnici. Jak to u takovýchto psů bývá, měl i Sultán své oblíbené místo, ze kterého mohl z bezpečné vzdálenosti sledovat lidské hemžení kolem sebe. Jeho místo bylo na podlaze pod kuchyňským stolem v hostinci Traube Post. Rodiče Theresie Theiner vedli hotel, který stál v centru malé vesničky Graun im Vinschgau. A stejně jako ostatní domy byl v roce 1950 vyhozen do povětří. Theresia, její tři sestry a rodiče přesídlili do nového domu. Jen Sultán nechápal, proč najednou zmizel jeho kuchyňský stůl. „Stál na troskách našeho domu a hledal stůl,“ vypráví Theresia Theiner, „a když bylo vše zatopené, stále plaval na místo našeho domu a my jsme pro něho museli jezdit člunem.“
V novém domě pes nenašel žádné místo, které by bylo podobně dobré jako jeho staré místo pod kuchyňským stolem. Odmítal chodit do nového domu po schodech. V Graunu nebyl nikdo, ať už zvíře nebo člověk, kdo by se dokázal smířit se svojí ztrátou. „Někteří starší lidé,“ říká Theresia Theiner, „na toto soužení zemřeli.“
