Philipp Thoma je vyučený truhlář a prodavač. Nyní chová slepice na strmém svahu Nörderbergu. Zpátky do města? Nikdy.
Philipp vlastně vyrostl ve vesnici Prad/Prato dole v údolí. Nikdy si také nepomyslil, že jednou doputuje přes Tschengls a Obervinschgau až sem nahoru na statek na samotě.
Po mnoha letech života ve městě zatoužili Philipp a jeho žena Alexandra po statku. Po statku na samotě, uprostřed ničeho. Svůj starý život nechali za sebou – svoji práci v bioobchodu, svoji dovolenou, svůj volný čas. Mnozí lidé v jejich okolí je měli tak trochu za blázny. Philipp koupil starou, rozpadající se usedlost se strmými loukami a neproniknutelným lesem, kde v zimě slunce téměř nesvítilo. Oběma se místo líbilo. Jejich syn Joseph se zde cítil volný a byl zde hned jako doma.
Stát na vlastním pozemku, dívat se do údolí, pozorovat bílé vrcholky okolo, představovat si hlasitý shon dole v údolí, ale přitom nic neslyšet. Absolutně nic. „To se mi líbilo ze všeho nejvíce. Ten klid, žádný tlak a možnost dělat si, co chci.“
Od začátku bylo oběma jasné, že chtějí, aby je živil statek, ačkoli s tím neměli žádnou zkušenost. Potřebovali tak dobrý zdroj příjmů, potřebovali nápad. Philipp se zaměřil na slepice, nastudoval si vše potřebné a začal na statku chovat 300 slepic, později ještě jednou tolik. Chtěli prodávat bio vejce – od šťastných slepic.
Každý začátek je těžký. Nyní, po šesti letech, si můžete vejce ze statku Psegghof zakoupit téměř v celém Jižním Tyrolsku nebo si na nich pochutnat v různých hotelích. Krátce na to založil Philipp družstvo, do kterého vstoupili dva sousední statky. Philipp odpovídá za balení, prodej a dodávky. „To většina zemědělců moc nemusí,“ říká Philipp.
Philippovi a Alexandře velmi záleží na trvalé udržitelnost a oběhovém hospodářství, to je patrné. Základem jejich práce jsou příroda a dobré podmínky pro zvířata. Na dvoře poskakují jehňátka kolem nových obrovských štěňat na terase. Tady jsou všichni součást rodiny: prasata (mangalica), kachny (indický běžec), kočky, ovce, slepice.
„Chováme pouze slepice s kombinovanou užitkovostí a naše vybraná plemena musí něco vydržet. Máme zde jestřáby a lišky. Takže potřebujeme slepice, které jsou pozorné,“ vypráví Philipp v kurníku.
Jak je nejraději jíte Vy?
Já mám nejraději vejce naměkko. Barva, krémovitost, chuť – jsou mezi nimi velké rozdíly. Někdy doma děláme „slepou“ ochutnávku. Moje žena má zase nejraději vejce ve vaječném likéru, který si sami vyrábíme. Říká, že po namáhavém dni jedna štamprle dodá opět sílu. To věděli sedláci už dávno.
Jak se pozná, že je vejce čerstvé?
Když dáme čerstvé vejce do vody, klesne ke dnu. Starší vejce se ve vodě postaví, protože je v nich více vzduchu. Hned se to pozná při loupání vajec uvařených natvrdo: Čerstvá vejce se loupají špatně, i když je po uvaření hned rychle zchladíme.
Text: Karin Heinisch
Fotografie: Armin Huber
