Přeskočit na obsah
přidáno k oblíbeným
odebráno z oblíbených
Jejda! Došlo k problému, zkuste to prosím znovu
Vytváří se váš účet
Váš účet byl úspěšně vytvořen a nyní jste přihlášeni
Jste odhlášeni

Já, Tamara Lunger

Extrémní horolezkyně ví, co ji činí kousek po kousku vděčnější a spokojenější. A jak je to s vámi?

V roce 2015 žilo celé Jižní Tyrolsko její velkou expedicí na Nanga Parbat. Jejím cílem byl zimní výstup. Tamara Lunger by znovu překonala rekord. Chtěla pokořit mohutného himalájského obra, do kterého by se největší hora Evropy Mont Blanc vešla 40krát.

Úsilí vložené do expedice do říše osmitisícovek je enormní: 50 hodin na příjezd, 60 dní na aklimatizaci, výstup do různých základních táborů, čekání na příznivé počasí, život ve stísněném prostoru stanu, monotónnost, zima, nebezpečí zřícení, když jde člověk ven na záchod. Současně to je ale i ponoření do jiného světa zbaveného každodenních starostí. Člověk je zde blíže k sobě samému a má ideální podmínky pro nalezení vnitřního klidu.

Když se vyplatí vzdát to

Pak přichází den D. Základní tábor 4 je od vrcholu jen několik výškových metrů. Tamara vyráží za kolegy z expedice, venku je ještě tma. Teplota minus 34 stupňů, vítr ji fouká kolem uší rychlostí 45 kilometrů za hodinu a ona cítí, že dnes není její den. Ta, která bývá vždy tak silná, se teď necítí dobře. Každý krok ji v této výšce připadá těžší a těžší. Zvrací – znovu a znovu. Avšak pokračuje a modlí se, aby už vyšly první sluneční paprsky. Stále častěji se zastavuje, aby nabrala sílu pro další krok. Najednou slyší jasně a nahlas svůj vnitřní hlas, jak jí říká: „Jestli teď půjdeš dál, už se nikdy nevrátíš.“ 

Stojí 70 metrů před cílem. Přitom si uvědomuje, že by ohrozila tři muže, se kterými je na laně. V této výšce, v těchto podmínkách, nemůže člověku nikdo pomoct. Otáčí se. Sestup je strmý a nebezpečný, jakýkoli chybný krok by byl fatální. Přeskočí puklinu v ledovci, uklouzne. Rychle začne sjíždět dolů. „Tak to je konec“, pomyslí si krátce před tím, než ji zabrzdí hromada sněhu a zachrání ji život.

Pozdě večer ve stanu, poté, co pogratulovala ostatním k dobytí vrcholu, přichází zklamání a smutek. To je normální. Pak se ale nečekaně změní tyto pocity v pocit vděčnosti. Je vděčná za to, že se může spolehnout na svůj vnitřní hlas. Její spokojenost roste, neboť neohrozila bezpečnost svých kolegů. A nakonec má radost se svými kolegy z jejich úspěchu.

 

Zůstat věrný sám sobě

Když se potkávám s Tamarou nedaleko její rodné vesnice Gummer v údolí Eggental, je příjemné teplo. Sedíme na houpačkách na dětském hřišti obklopeni fantastickými horskými panoramaty. Zde uprostřed Dolomit, kde vyrůstala. Tamaru znám již dlouho a vždy mě fascinovala její veselost a síla, která z ní vyzařovala. Pokaždé, když ji potkám, donutí mě přemýšlet o mém vlastním životě a o tom, jestli opravdu dělám to, co mě naplňuje a činí šťastnou.

 

Klíčová setkání

Ve svým 18 se Tamara seznámila na maturitním plese s nejlepším italským horolezcem – alpinistou a spisovatelem Simonem Moroem z Bergama. On to byl, kdo ji vzal s sebou na nejvyšší hory světa. Její konstituce a kondice byly optimální. Bylo ale třeba ještě zjistit, zda Tamara zvládá vysoké nadmořské výšky. Brzy bylo jasné, že ano. A dneska je na nich závislá.

Čerpat sílu z nezdarů

Oba vnímají svá dobrodružství jako privilegium, nezdar jako možnost dozvědět se něco o sobě samém a jako přípravu pro příští úspěch. Oba mluví o vztahu k hoře, o duši, se kterou se horolezec dostává do úzkého kontaktu, o okamžiku, ve kterém se člověk zamiluje do hory, že pak nedokáže myslet na nic jiného. Po první expedici s Moroem měla Tamara jasno: „Tento život je mnohem intenzivnější. A až bude jednou po všem, nemůžu si nic vyčítat. Každý den jsem žila tak, jak jsem chtěla.“ Věta, která provokuje nebo inspiruje, jak se to vezme. Ať je to jakkoli: Kolik lidí to může o sobě říct?

Bez kompromisů a jednoduše

Tamara Lunger patřila ke světové špičce v závodním skialpinismu. Pak ale v Himaláji zjistila, že jí naplňuje vysokohorské lezení. Nejde jí o rekordy ani srovnávání se s druhými. To jsou jen příjemné vedlejší efekty, které umožňují žít s touto vášní snadněji. Přitahují totiž sponzory. Dlouholetá intenzivní tělesná námaha si ale vybírá svoji daň. Neutuchající bolesti kolen si neustále vyžadují nucené pauzy. Tamara ale nemá žádné pochybnosti o tom, že bude stále nacházet výzvy, které ji sednou. A s pilotním průkazem k vrtulníku v kapse si pohrává s myšlenkou, že by se jednou stala pilotkou záchranného vrtulníku v milovaných himalájských horách. Od tohoto snu ji dělí ještě mnoho letových hodin.

Vděčnější a spokojenější než dříve

"Slunce pomalu zapadá za hory a já se s Tamarou loučím. Cestou zpátky musím stále myslet na její slova o vnitřním hlasu: „Jestli teď půjdeš dál, už se nikdy nevrátíš.“ Pár metrů rozhodlo o napsání či nenapsání horolezeckého příběhu. Být zapamatována nebo zapomenuta.

Po setkání s Tamarou jsem si ale jedním zcela jistá: I přesto, že se otočila a vrátila, je vítězkou – vděčnější a spokojenější než dříve.

„Raději půjdu na osmitisícovku jinou cestou, a možná i v zimě, když je tam méně lidí – jinak radši půjdu v klidu na nějakou pěti nebo šestitisícovku“, říká o svých příštích cílech."

Text: Barbara Prugger
Fotografie: Ivo Corrà / Archiv Tamary Lunger
Video: Miramonte Film a Andreas Pichler
Rok zveřejnění: 2017 – Live the balance