Přeskočit na obsah
přidáno k oblíbeným
odebráno z oblíbených
Jejda! Došlo k problému, zkuste to prosím znovu
Vytváří se váš účet
Váš účet byl úspěšně vytvořen a nyní jste přihlášeni
Jste odhlášeni

Básník postav

Díla sochaře Arona Demetze komunikují jemnějším způsobem. Proto stojí na začátku jeho postav slovo.

Na každého, kdo vstoupí do ateliéru umělce Arona Demetze, spočine mnoho párů očí. V prostorné hale stojí mezi naskládanými kmeny a obrovskými kořeny lidem se podobající postavy v životní velikosti, vyrobené ze dřeva, bronzu, sádry, zalité pryskyřicí, zuhelnatělé nebo divoce roztřepené. Uprostřed toho všeho pracuje Aron Demetz na nové soše. Krátkými a přesnými tahy špachtle modeluje bílou sádrovou hmotu kolem dřeva černého jako uhel. Skoro to vypadá, jako by bílá postava měla chránit křehkou a ohořelou dřevěnou bustu.

Aron Demetz stojí v čele mezinárodní sochařské scény. Pro práci upřednostňuje svoji domovinu – údolí Val Gardena v Jižním Tyrolsku. Inspirují ho mohutné dolomitské masivy, které má na dosah? Aron Demetz váhavě kroutí hlavou: „Nevědomky v tom určitě hraje roli krajina. Hory tady ve Val Gardeně jsou prostě tvary a sochy, které stojí na vlastních nohou.“ Jak by se měl jako umělec této krajině vzepřít?

„Když vyjdu ven, vše, co udělám, už vlastně nedává žádný smysl. Venku je to všechno tak silné, což vás sžírá, protože se tomu jako umělec nemůžete nikdy vyrovnat. Raději jsem ve svém vlastním prostoru a ve svém malém světě, a pak moje umění nabývá smyslu a významu,“ říká Aron. A pak je tu samozřejmě dřevořezbářská tradice ve Val Gardeně, dodává zdrženlivý umělec: „V každém druhém domě bývala řezbářská dílna, člověk se učí od mala.“

V údolí božích řezbářů

Díky staleté tradici dřevořezbářství, zejména v oblasti sakrálního umění, získala Val Gardena přezdívku„údolí božích řezbářů“. Aron Demetz navštěvoval odbornou sochařskou školu ve Val Gardeně. Vyřezal nespočet postav Krista a madon, jak sám říká: „Avšak v určitém okamžiku jsem dospěl do bodu, kdy jsem se musel rozhodnout, jakým směrem se chci vydat. Naučil jsem se techniku a také jsem nechtěl a nepotřeboval zapírat své kořeny, protože práce se dřevem se mi líbila.“ Vědomě se rozhodl pro umění a hledal cestu, která by mu připadala správná: „Tím jsem si otevřel další dveře, i když nakonec mluvíme o tom samém, byť to sdělujeme jinak.“

Lidská postava v centru pozornosti

Demetz si rychle našel svůj způsob komunikace, jak říká: „Postava mi byla vždy blízká. Nebylo to tak snadné, protože jste tím okamžitě zatlačeni do této jedné kategorie figurativnosti, což může mít i nevýhody. Ale vždycky jsem na tom trval, protože postava pro mě byla důležitá.“ Toho se držel, když nastoupil na Akademii výtvarných umění v Norimberku a figurativní umění se zdálo býti pasé, zdůrazňuje umělec: „Na akademii nás ani nebrali jako třídu. Teprve po roce 2001 přišla opět vlna figurativnosti a postava byla znovu více respektována.“

To, co činí umění Arona Demetze tak výjimečným, je jemná komunikace mezi jeho postavami a divákem. Díla tohoto zdrženlivého umělce jsou žádána na mezinárodním poli. Jeho to však nechává v klidu. Skromně říká: „Zkusil jsem, jak postava pracuje s myšlenkou, aby obojí fungovalo dohromady. Je tu několik prvků, které musíte propojit, to je vždycky napínavé a to se mi líbí.

Krev stromu

Postavy Arona Demetze jen tak stojí, ale jejich pohled je uchvacující. Aron Demetz vysvětluje proč: „Již dříve mi šlo hlavně o pohled a o klidný, introspektivní výraz. Tak vstupuje postava do dialogu s divákem. A právě když nedokážete jasně určit výraz tváře, zabýváte se postavami déle.“

Pohled do očí jeho stoických, lidských děl je skoro až nepříjemný. Demetz si je této reakce vědom, obzvláště u postav, jejichž obličej je pokrytý pryskyřicí, říká: „Když lidé přijdou, v prvním okamžiku říkají, že postavy vypadají jako rozkládající se těla. Ale když pak přijdou podruhé, jdou rovnou k těmto postavám, protože právě ty jim nedaly spát.“ Jako umělec zasazuje stromu rány motorovou pilou; pryskyřice, „krev stromu“, se stává hojivým prvkem a druhou kůží, vysvětluje umělec.

Proč Aron Demetz své postavy vypaluje

Po práci s pryskyřicí začal Aron dřevěné postavy záměrně vypalovat, jak sám říká: „Zde už nebyla tak důležitá samotná postava, ale koncept za ní stojící křehkosti. Po vypálení zbývají jen části postavy, detaily shoří, ale základní struktura zůstává. A o to mi vlastně jde, aby to šlo pořád dál. Rány se zahojí jakoby pryskyřicí, na základech se dá znovu stavět a i z mrtvého stromu může vyrůst něco nového, například houby – to vše koneckonců vypovídá o životě.“

I sochař někdy potřebuje robota

Uprostřed Demetzova ateliéru stojí postava chlapce bez očních bulv. Její povrch je místy jemně vyleštěný, zbytek je pokrytý dlouhými dřevěnými vlákny, což vypadá jako divoké ochlupení. „Když jsem studoval v Carraře, měli jsme ve třídě robota k vyřezávání mramoru ve 3D. Přemýšlel jsem, jak by se to dalo udělat se dřevem, a vyvinul jsem systém, jak zdrsnit povrch dřeva tak, aby se toto ochlupení stále více prodlužovalo. Jedno mi bylo jasné hned. Smysl to má jen tehdy, když budu stroj používat jako nástroj, který pomáhá mému umění.“

Příroda jako inspirace

 

Podnětem byl strom, který byl na severní straně obrostlý mechem. „Přišlo mi fascinující, že má postava slunnou a stinnou stranu. Střídání chloupků a jemně vyleštěných ploch má opět co do činění s druhou kůží. Tady inspirace přichází z přírody a v dílně k ní něco přidávám. To má samozřejmě vždy něco společného s vámi jako umělcem,“ prozrazuje Demetz. A tak jde umělec od díla k dílu a zhruba jednou za dva až tři roky mění techniku i materiál.

Na začátku je slovo

Postavy Arona Demetze však nevycházejí z materiálu, ale následují slovo. S rozzářenýma očima vysvětluje tento překvapivý detail: „Slova jsou abstraktnější a nemají ještě jasně definovanou formu. Je tolik možných způsobů, jak je interpretovat. A to je na tom to hezké, takže chvíli zůstává otevřené, jak bude postava vypadat v detailu“. Přesné kresby jako na začátku už dávno nedělá, říká: „Vidím, že proces přemýšlení předem je čím dál delší, provedení je pak poměrně rychlé. Dbám na to, aby na konci zůstalo v díle něco z tohoto počátečního slova. Samozřejmě lze na materiál spontánně reagovat a interpretovat jej. Někdy není ze slova vidět už nic, ale ten proces je pro mě důležitý.“

Postavy, jako život sám

Když se Aron Demetz v roce 2018 připravoval na svou výstavu v Archeologickém muzeu v Neapoli, bylo to slovo „fragmenty“. Svá díla vystavoval uprostřed starověkých řeckých a římských postav a mnoha zničených soch. „Pro mě jako současného umělce šlo o znovuvytvoření, restaurování něčeho z fragmentů. Negativní formy jako stopy jsou symbolem minulosti a pozitivní formy představují současnost. Tak vzniká časový úsek, který vypráví příběhy,“ říká sochař.

Příběhy, jako je ten o soše, na které Demetz právě pracuje: Ohořelá dřevěná postava ležela dlouho ve skladu, při vypalování se ulomila. Nyní se rekonstruuje, vysvětluje umělec z Val Gardeny: „Sádra je vlastně velmi špatný materiál. A přesto – stejně jako v medicíně při zlomené noze – může postavu podepřít.“ Zranitelnost, destrukce, procesy hojení: To vše vypovídá o životě.

Text: Marlene Lobis
Fotografie a video: MINT Mediahouse
Rok zveřejnění: 2019 – Live the balance